Čarovný kruh na Babce

Zázraky se dějí! Moc jsem tomu nevěřila, ale už věřím, nic jiného mi nezbývá. Vlastní zkušenost se nedá zadupat a dělat, že není. Vlastní zkušenost prostě je. Stalo se mi něco, co se může stát každému, pokud uvěří na zázraky.

Je tomu rok a snad právě proto přišel čas, napsat příběh.

Stěhování k lesu, na to jsem se těšila. Někde v podvědomí jsem si malovala své místo v lese, kde si vytvořím malou kapličku, místo, kde si budu chodit odpočinout. Nikdy jsem takové místo neměla, ale někde v hloubi duše jsem po něm toužila.

Jenže malé dítě, stavení domu, spoustu povinností a čas na chození do lesa téměř žádný. Potřebuji syna uspat a stihnout udělat alespoň to nejdůležitější. Vkládám syna do kočárku a vyrážím směr les. Je leden. Není sníh, les je šedivý, pochmurný. Procházím cestičkami a asi trochu bloudím. Co mě to napadlo, táhnout se s kočárem do lesa! Funím a tlačím, co mi síly stačí, přes kameny do mírného kopce. Zastavím se, že naberu dech a nejednou se zarazím. Jéé, tady je to krásné! Stojím pod kopcem, všude kamení porostlé zeleným mechem. Na leden nezvykle zelené místo. Najednou se změní počasí, začne foukat vítr a začíná jemně pršet. Všechny stromy se pod tíhou větru sklánějí směrem k vrcholku a já mám silný pocit, že mě zvou, ať vystoupám na kopec. Je to zvláštní chvíle. Stojím tam jako očarovaná a říkám si: “Teď nemůžu, mám kočárek…. ale vrátím se.“  Stále se dívám k vrcholu kopce a v hlavě mám obraz sebe, jak sedím na kopci v kamenném kruhu. No nic, musím dál, dost fantazírování, mám před sebou spoustu práce a k tomu musím nějak syna v kočárku dotlačit z lesa domů…

Konečně přichází první jarní slunečný víkend. Je duben. Přes hezké počasí na mě padl splín a chce se mi z domu. Chci být sama. Vzpomenu si na to místo, kde jsem slíbila, že se vrátím a vydám se tím směrem. Cestou přemýšlím, že bych tam někde na kopci, mohla najít volné místo a vytvořit si kruh z kamení. Ta myšlenka, že sedím v kamenném kruhu, mně nějak zůstala v hlavě. O kruzích a podobných věcech nic nevím, ale přijde mi to jako dobrý nápad.

Přijdu k místu, kde jsem v lednu zůstala stát a začnu stoupat do kopce, až vystoupám na nejvyšší bod. Je označen červeno-bílou tyčí (státní triangulace, poškození se trestá) a já už z mapy na internetu vím, že toto místo se jmenuje Babka. Stojím tam a je mi najednou moc dobře, musím se usmívat. Opět se mění počasí, začne foukat vítr a mě znovu zaplaví pocit, jako by mě tu někdo vítal. Mám chuť říct: „Ahoj, jsem tady, jsem doma.“

Po chvíli scházím po hřebenu Babky k místu, které mi připadá jako starý hrob. Velký kámen porostlý mechem a u něho rostou tři stromy. Sednu si na kámen a rozhlížím se. Někde tady bych si mohla vytvořit kamenný kruh, přemýšlím, ale v tom zůstanu jako očarovaná.

Několik metrů přede mnou je vytvořený velký kamenný kruh! Uprostřed kruhu je položen balvan, na kterém leží další krystalicky bílý kámen. No, to snad ani není možné! Co to znamená? Kdo to tady vytvořil? Jak je to tu dlouho? Scházím ke kruhu a všímám si, že celé místo je vytvořeno podle, mně neznámých, pravidel. Vcházím do kruhu a kousek přede mnou roste krásná modrá květinka, další dáreček na uvítanou. Zažívám tak nepopsatelné pocity štěstí, že se mi chce smát i brečet.

Babka si mě zavolala a já s nadšením přijala její pozvání. Tento kopeček s kruhem se stal mým útočištěm, místem odpočinku, štěstí, radosti, meditace, modlitby, zastavení, poznání. Je to místo, které mě nepřestává udivovat, těšit, učit, zkoušet i děsit. Je to místo, kde se cítím doma, kde můžu hodiny sedět a jen být a většinou je mi na Babce tak dobře, že se mi nikam nechce.

Malý zalesněný kopeček, plný kamení, mechu a spadlého listí si získal mé srdce. Když jsem na Babku vzala moji maminku, přímo na vrcholku si vzpomněla na básničku, kterou ji naučil její tatínek:   

Ó lesy rozvlněné po obzoře,

vy hluboké a velké tmavé lesy!

Cos láká k vám, cos volá a zas děsí,

vás dal nám bůh, když nedopřál nám moře…..

 

Pokud jsou na naší krásné Zemi ještě kouzelná místa, je to dobré znamení. Naše krásné lesy, jsou plné kouzlených míst. Stačí tam zajít, zastavit se a zaposlouchat….. a možná uslyšíte volání staré moudré Babky.

 

S velkou úctou k moudré přírodě

Kateřina Juřenčáková