Anděl mi prozradil své jméno

Chci se s Vámi podělit o pohádku, o příběh, který nemůže být skutečný, ale kolem Vánoc je všechno možné :)

Oslovil mě anděl mým prastarým jménem: Sacharí

Jméno pravěké dávné historie lásky a vášně. Paměť kolektivního vědomí, paměť toho, že už nic nového se nemůžeme naučit, vše již bylo objeveno, vše je zapsáno v našich genech. Jen pokud se ztrácíme své duši, nedokážeme číst ve vlastních knihách moudrosti. Prehistorická socha milenců, jenž byla nalezena nedaleko Betléma v jeskyni Ajn as-Sacharí (pramen skály), obsahuje vše, co se chceme dozvědět o muži a ženě. Že pokud jsme spojeni, jsme celiství, jsme obrazem celistvosti Boha, toho, po čem naše srdce nejvíce touží.

Oslovil mě anděl a řekl mi své jméno: “Sxxxl. Jsem tvůj průvodce.“ Četla jsem knihu Zasvěcení ve starém Egyptě a od té doby toužila poznat a vidět svého průvodce. Dal se mi poznat, ale vidět jsem ho mohla až mnohem později.

Je podzim. Jeden z těch podzimů, kdy vnímám, že je nebe otevřené. Je podzim, čas zázraků a mne láká tma. Ale ne ledajaká tma, láká mě jeskynní tma!

A jak už to tak bývá, stačí vyslat záměr a zázraky se dějí. Od té doby, co jsem četla knihu Kurandera toužím zažít pobyt v jeskynní tmě, a ještě se ani nenaději a už mám průvodce Petra, který mne a moji rodinu provází na cestě k jeskyním.

A ona je tam. Už ten vstup k ní je lákavý. Jóni i s análním otvorem :) a uvnitř labyrint až k zadní části, které se říká Portálová a je to přesně to místo, které láká k pobytu.

S rodinou procházíme jeskyni, vycházíme jiným vstupem, ale já už tuším, že se brzy vrátím - sama.  

Ten den, kdy jsem se rozhodla pobýt v jeskynní tmě, byl opravdu krásný, brzký podzimní, slunečný čas. Cestou sbírám květiny a plody jako dary Matce zemi a místu, které chci požádat o svolení zůstat.

Když dokončím rituály, uvelebím se v jeskyni a světlo zhasne, přijde najednou pocit:

to znám, to už jsem zažila! 

Čekám, že mě zaplaví strach, úzkost, obava, panika. Ale místo toho se dostavuje klid, harmonie, radost a pocit obětí milé Matky Země. A ještě něco. Po určité době cítím přítomnost, přítomnost někoho, kdo je mi blízký. Vnímám jemné mihotavé světlo. A říkám: Sxxxli, to jsi ty?

„Ano“

Můj Anděl, můj ochránce je mi na blízku a tmu okolo mne prozařuje svojí přítomností. Prosím ho, abych ho mohla spatřit. Dostane se mi odpovědi, že se pokusí, ale později přijde zpráva, že ještě nejsem připravená.

V jeskyni přišlo mnoho úrovní prožitků. Od pocitu naprostého ticha a tmy, přes mnoho myšlenek až po pocit vřelosti a radosti z toho, že můžu být opět v lůně Velké Matky. Pak přichází zpráva, že už je čas jeskyni opustit. Nechce se mi, chtěla bych tam zůstat mnohem, mnohem déle….

(fotografie a povídání z pobytu v jeskynní tmě najdete zde: Několik hodin v jeskyni)

Prožitek pobytu a pocitů z jeskyně, mě bude provázet dlouhý čas. Ale brzy se má stát to, po čem už tak dlouho toužím…

Podzim pokračuje dál a nás s mužem čeká rande-víkend v Berlíně. Dostala se mi do ruky kniha Valkýry od Paula Coelha, která popisuje příběh setkání s andělem strážným. Není náhoda, že se mi dostává do rukou právě v tento čas.

Cestou zpět z Berlína předčítám úryvky z knihy mému muži a skoro nemůžu číst, jak jsem dojatá, chvílemi brečím. Vše mi to dává takový smysl, že to nedokážu ani vypovědět.

A pak přijde ten den D. Jsem doma sama. Nádherný podzimní den plný světla a já jsem si dovolila vyjít do přírody. Zašla jsem si na svoji milovanou posvátnou Babku a stala se mi tam zvláštní věc. Dostala jsem příležitost zažít rituál vítězství nad zlem. Vytvořil se kolem mne sám od sebe, nikdo ho neřídil, prostě se děl a já jsem jím procházela, aniž bych dopředu cokoliv tvořila. Bylo to silné, posilující a osvobozující. A pak opět přišel čas vrátit se domů.

Měla jsem spoustu práce, ale zahrada byla tak lákavá k tomu si jen sednout a být. Sedla jsem si tedy s knihou, čajem a bábovkou a nahřívala se na sluníčku jako líná kočka. Dovolila jsem si zastavení a tím jsem dovolila své duši silný prožitek.

Četla jsem na sluníčku tak dlouho, až jsem knihu Valkýry dočetla k závěru:

"Přijde den, kdy problém hladu vyřeší zázrak rozmnožení chlebů. Přijde den, kdy lásku přijmou všechna srdce a ta nejstrašnější z lidských zkušeností - samota, která je horší než hlad - bude vymýcena z povrchu Země. Přijde den, kdy těm, kdo tlučou na dveře, bude otevřeno, těm kdo prosí, bude dáno, těm, kdo pláčou, dostane se útěchy. 
Pro planetu Zemi je tento den ještě velmi daleko. Nicméně pro každého z nás může nastat již zítra. Stačí přijmout tuto prostou skutečnost: láska - Boží i našeho bližního - nám ukazuje cestu. 
Nezáleží na našich chybách, našich nebezpečných propastech, naší potlačované nenávisti, našich dlouhých chvílích slabosti a zoufalství; jestliže se budeme chtít nejdřív polepšit a pak teprve jít za svými sny, do Ráje nikdy nedojdeme. Jestliže však přijmeme vše, co je v nás chybného - a přesto shledáme, že si zasloužíme veselý a šťastný život, pak rozevřeme veliké okno, kudy vstoupí Láska. Chyby postupně zmizí samy, protože šťastný člověk se neumí dívat na svět jinak než s Láskou - silou, jež obrozuje vše, co ve Veškerenstvu existuje."

Paulo Coelho - Valkýry

Tento úryvek knihy mě vystřelil někam do nekonečného pochopení a radosti. Zavřela jsem knihu a v tom zvláštním stavu duše vešla do domu. Na zemi leželo malé peříčko, zvedla jsem ho a někde ve mně uslyšela hlásek, že to je zpráva od mého anděla. Vešla jsem radostně do kuchyně a najednou zůstala stát jako opařená. ON TAM BYL! Kdo? Můj anděl! Nádherná zářící světelná bytost přes celou zeď.

To nebyl pocit, to nebyla vize, to byla skutečnost. Bylo to neuvěřitelné a přímo dokonale opravdové. Sepjaté ruce, zvláštní královský profil obličeje pokračující do koruny na hlavě, špičatá křídla. Vždy jsem říkala, že andělé určitě nemají křídla. Ale tento měl. Zvláštní zářivá, světelná, ale při tom z mnoha milionů barev seskládaná bytost. Byl to tak silný okamžik, že mě donutil pokleknout. Pak jsem zatoužila se tohoto zjevení dotknout. Pomalu jsem se přibližovala a když se můj prst přiblížit na dálku jednoho centimetru a už jsem se tak tak dotýkala…. zazvonil v tu chvíli telefon!! Málem jsem dostala infarkt :)

Požádala jsem anděla a neměla jsem nejmenší pochyb, že je to obraz mého anděla, zda si ho mohu namalovat, abych si mohla tuto chvíli připomínat. Dostala jsem svolení. Našla si pastelky a papír a začala malovat. Nádherný obraz se při tom pomalu rozpouštěl a po nějaké době zmizel úplně.

Už ten večer jsem nevěřila, že to, co jsem zažila, nebyl jen nějaký sen nebo fantazie. Ale zůstal mi obrázek a já si dovolila nepochybovat, viděla jsem svého anděla a znám jeho jméno. Nic zásadního se nezměnilo. Dál jsem taková, jaká jsem, přesto si v srdci nosím ještě větší jistotu, že možné je všechno, co rezonuje s naší duší a přesvědčením.

Pokud jste dočetli až sem, chci říct, že tento příběh je pro mne velmi intimní a trvalo dlouhou, než jsem se rozhodla ho sdílet. Ale uvědomila jsem si, že je nás víc (věřím, že všichni), kteří máme možnost čas od času nahlédnout pod pokličku našeho běžného vnímání. A je dobré si to připomínat, zejména v kouzelný Vánoční čas...

S láskou

Kateřina Sacharí

www.zenaluna.cz a www.prirozenanatikoncepce.cz