Jizva - místo, které promlouvá

Jak jsem se dozvěděla, není člověka bez jizvy, protože každý má alespoň pupík :)

Co je vlastně jizva? Našla jsem několik definic, ale žádná nedefinovala to, co jsem měla na mysli. Po semináři Lečení jizev s Denisou a Richardem jsem pochopila.

Je to ukrytý příběh, emoce, která chce být odhalena, vykřičena, vyplakána, plně prožita a vyléčena. Je to místo, které nám připomíná naši cestu hledání a nalézání sebe samých. Je to místo, které nás vede k zastavení nebo naopak k rozhodnutí, k vykročení, ke změně, k přijetí.

Stejně jako bolest je našim dobrý průvodcem, který nás upozorňuje, že některé věci je potřeba dělat jinak. Také jizva nás chce navrátit k prožitku, emoci či příběhu, který v ní máme uložený.

A stejně jako bolest odchází, pokud je správně pochopena. I jizva se ztrácí ve chvíli, kdy nám už nemá co říci.

Je to neuvěřitelně jednoduché a při tom tak složité. Není mnoho lidí, kteří se vydají na cestu skutečného léčení svých jizev, protože to může bolet a chce to dávku odvahy.

Na seminář léčení jizev jsem se přihlásila ze dvou důvodů. První byla chuť pracovat se svou jizvou po operaci, která se na konci minulého roku začala podezřele ozývat. Stávaly se mi celkem absurdní situace, které jsem vnímala jako upozornění, že přišel čas se na toto místo zaměřit důkladněji. Nevěřit předpovědím lékařů, ale i léčitelů, kteří mi tvrdili, že se špatně srostlou jizvou už prostě nic neudělám a místo toho brát upozornění vážně a pustit se do práce. 

Druhým důvodem bylo, lépe porozumět jizvám a moci druhým (zejména ženám po porodech – nástřih, císařský řez, porodní poranění, strie atd.) s jizvami a jejím léčením pomáhat.

A tak se stalo, že jsem jednoho dne seděla v kruhu skvělých lidí, kteří byli více či méně připraveni dešifrovat zprávu ve své jizvě.

Byl to silný, emotivní zážitek. Vidět, co všechno se skrývá v místech, o které se raději moc nezajímáme, schováváme je, stydíme se za ně. Pozorovat druhé, jak zpracovávají a uvolňují svá bolavá místa, to byla opravu velká síla. A k tomu přicházel strach, co se stane, až přijde řada na mě? Co je uloženo v mé jizvě? Už jsem na ní tolik pracovala, ale opravdu je vše vyčištěno?

Překvapivě, masáž a léčení mé jizvy byl neskutečně příjemný zážitek. Vůbec žádná bolest, bylo to tak nesmírně příjemné, že jsem chtěla, aby to nikdy neskončilo. Aby se mé jizvy a jizviček stále někdo dotýkal, uvolňoval, masíroval. Jen ke konci masáže mě napadla myšlenka:  Je to „mému masérovi „ také tak příjemné? Nevadí mu, že šahá na jizvu? Rovnou jsem se na to zeptala a dostalo se mi odpovědi: „A proč? Vůbec mi jizva nevadí!“ Proč? Hm…., protože mému muži vadí… i když mi to nikdy neřekl, cítila jsem to.

První den léčení skončil a já jsem odjížděla domů s vědomím, že práce, kterou jsem na sobě v minulosti odvedla, měla velmi pozitivní dopad. Jizva mě nebolí! Když jsem si doma lehala do postele, najednou jsem viděla sebe samu, jak vklouzávám s obrovským potěšením do svého vlastního těla a je mi v něm neskutečně dobře.

Ráno jsem měla před odjezdem chvíli, abych muži vypověděla, co jsem předchozího dne prožila. On poslouchal a hladil mě na místě mé jizvy. Najednou přestal a řekl: mně nedělá dobře na tu jizvu šahat, úplně se mi udělalo špatně.

Jako by mě někdo praštil po hlavě! Věděla jsem to, ale slyšet tu větu, bylo zraňující. Pomalu jsem se nadechla a řekla, že mě zraňuje vědomí, že mám na těle místo, které mu nedělá dobře. Že mě to moc mrzí. Muž se najednou napřímil: Ale ne, to jsi špatně pochopila! To vůbec není o tom, že by se mi to místo nelíbilo, nebo mi bylo protivné. Akorát se mi při něm vybavují všechny vzpomínky na dobu, kdy jsi ležela v nemocnici. Znovu je mi na omdlení a je mi špatně, protože mám pocit, že tě nemůžu nijak ochránit!

Něco takového jsem vůbec nečekala, ale najednou mi to bylo úplně jasné. Ta jizva je naše společná! Moje trauma z ní je již vyléčeno, ale ještě je v ní uloženo trauma mého muže. Domluvili jsme se, že se pokusí skrze častější dotyky a masáž své emoce vyléčit a jsem přesvědčená, že to dopomůže k úplnému uvolnění, zmenšení, zesvětlení, vyléčení.

Myslím, že přišel čas nechat minulost minulostí a vnímat operaci, jako důležitou součást našeho života, učitelku na naší cestě, která už nám však nemá co říct.

Na další den semináře jsem se už moc netěšila. Měla jsem pocit, že to důležité už proběhlo a že mě už nic podstatného nečeká. Byl to omyl. Právě druhý den, jsem teprve objevila svoji skutečnou jizvu, nebo spíše otevřenou, hnisající ránu, která v hloubce čekala, aby mohla být uzdravena.

Kolik už jsem odloupla slupek na cibuli mého malého/velkého traumatu s názvem prsa. Každá slupka, kterou jsem odloupla, mi přinesla radost, pocit vítězství a jistotu, že tato vrstva byla už určitě ta poslední! Mám tuto pomalou cestu loupání cibulových slupek nesmírně ráda. Protože na další slupku narazím až ve chvíli, kdy si dostatečně radostně užiji, to předchozí sloupnutí. Kdo to zažil, určitě přesně chápe, o čem mluvím:)

Svá prsa mám moc ráda, i svoji postavu, tělo. Ale přesto se znovu začal objevovat pocit, že hrudní část mého těla je nějak oslabená, zablokovaná, ne zcela otevřená. Že tam někde, jakoby ještě něco je. To mě napadalo ke konci loňského roku. Více jsem se tedy mému hrudníku věnovala, častěji masírovala a pozitivně s láskou přeprogramovávala.

Nedělní cvičení na semináři byla mnohem více uvolňující a energetizující. Nešlo se tolik do bolesti, masáže byly daleko jemnější, hravé. Jak už to tak bývá, když člověku něco chybí, přitáhne si do života zkušenosti a lidi, kteří mu nastaví zrcadlo tím, že mají právě to, co on nemá. Ne náhodou se mou partnerkou na masáž stala velmi milá žena, po dvou císařských řezech, s černými hustými vlasy a plnými prsy. Nejprve jsem dávala masáž já jí a pak jsme se vyměnily. Masáže probíhaly v oblečení a byly velmi příjemné.  Bylo skvělé nechat se masírovat, hladit a uvolňovat, ale pořád mi v hlavě běhala myšlenka: potřebuji namasírovat hrudník, chybí mi tam energie. Na konci masáže jsme se my, přijímající, měli schoulit do klubíčka na boku a dávající nás měli obejmout.

Ležely jsme v objetí a já se pokoušela cítit, jak proudí energie z „masérčina“ do mého hrudníku. Najednou mě napadla myšlenka. A nemělo by to být naopak?! To moje prsa odkojila tři děti a při tom se navrátila do své původní podoby bez zásadní změny, jsou zdravá, plná energie, ta mají z čeho rozdávat!

To byla tak silná myšlenka, že jsem najednou propukla v hlasitý, ale radostný nezastavitelný pláč. Cítila jsem jako by mi někdo přeťal hrudník velkým mečem, otevřela se rána a z ní začalo vytékat něco, podobné „hnisu“. Věděla jsem, že to jsou všechny negativní myšlenky a emoce, které jsem kdy k mým prsům, plícím a hrudníku vyslala.

Zatím rána zarostla a léčí se. Cítím velký přísun energie, nejsem unavená, cítím volnost a otevřenost. V noci se mi zdál sen o žralokovi – kupodivu to prý znamená odstranění starých programů, něčeho co k nám již nepatří.

Jestli je to poslední slupka cibule na toto téma, to nevím, každopádně prožívám takovou radost, jako by to byla ta poslední! :)

Po tomto prožitku masáže dále pokračovaly, jen se vystřídali masírující. Tentokrát mě měl masírovat muž. První co mi řekl, že jsem nejkrásnější bytost, jakou kdy ve svém životě potkal :). Aby ne! Bylo mi tak dobře, cítila jsem se tak bezpodmínečně přijatá, že už to snad ani víc nejde.

Na konci semináře, jsme seděli v kruhu a sdíleli své prožitku. A pak řekl Richard něco, co jsem potřebovala slyšet a věděla jsem, že to bylo určeno právě mně.

Bylo to něco ve smyslu: Nezáleží, jak velká máte prsa nebo cokoliv jiného na vašem těle, protože to jací jste a to co máte, je právě to, co potřebujete k plnému vyjádření vaší podstaty. Kdyby byla vaše prsa jen o dva centimetry větší, už by vás to oslabovalo a nemohli byste být pně sami sebou.

Ano, to přece vím! Můj mozek to věděl, ale tělo to nějak nemohlo přijmout, potřebovala jsem prožít toto bezpodmínečné přijetí, aby se vědomí mohlo z mysli přesunout do těla a zakořenit se v můj vlastní program.

Děkuji všem účastníkům semináře léčení jizev za jejich neuvěřitelnou autentičnost. Děkuji místu, kde mohl seminář proběhnout a kde jsem měla každý den připraveno místo pro auto k zaparkování, v ulici kde se běžně parkovat nedá :). Děkuji Denise a Richardovi (tentokrát zejména Richardovi), kteří to prostě umí! A děkuji sobě, že jsem si dovolila vstoupit do hloubky svých zranění a vyléčit to, co potřebovalo být vyléčeno.

S nesmírnou radostí a láskou

Kateřina Juřenčáková

www.zenaluna.cz