Ukazováček

Když jsem byla malá, dívaly jsme se s kamarádkami na prsty u nohy a odhadovaly podle velikosti palce a ukazováčku, kdo bude mít v naší budoucí rodině převahu. Jestli žena, tedy já nebo muž. Když byl větší palec, měl vládnout v rodině muž, když byl větší ukazováček, měla vládnout v rodině žena.  Proto jsem vždy vnímala palec jako mužský element a ukazováček jako ženský – mateřský element.

Můj syn (6let) přišel s tím, že ho bolí ukazováček na noze. Udělal se záděr a zdálo se, že začíná pod nehtíkem zánět. Dala jsem mu na to „višňák“ a každý den převazovala. Bylo to stále horší a horší. Prstík začal červenat, otékat, fialovět, po týdnu léčby vypadal opravdu strašně. Začalo mi docházet, že jestli nezačnu na změně usilovně pracovat, budeme muset k doktorovi a bylo mi jasné, že to není cesta, kterou bych chtěla jít.

Považuji nemoci za informace těla a duše, že je potřeba něco změnit, vyčistit, posunout…. Sedla jsem si se synem a začala se ho ptát, už dost zoufalá: „ Ty nechceš mít zdravý prstík?“ Uvědomuješ si, že ti umírá prstík, křičí na tebe, že chce nějak pomoct a ty ho neposloucháš? Vůbec mu nechceš pomoci?“ Syn se dal do pláče. Prstík ho bolel, pomoci mu chtěl, ale nevěděl jak. Bylo mi taky do pláče, na jednu stranu mi  bylo syna  líto, na druhou stranu jsem měla vztek, že se nesnaží, nechce spolupracovat. V zoufalství jsem si k němu sedla a začala mu vyprávět: „ Co se to děje…? Vždyť všechno bylo v pořádku. Když jsem tě čekala, byl jsi u mě v bříšku tak moc spokojený!“ Syn se přes slzy a vzlyky usmál, má velmi rád, když mu povídám, jak byl u mě v bříšku. „A pak ses přece tak krásně narodil, ležel jsi u mě na hrudníku, bylo ti teploučko, pil jsi mlíčko, všechno bylo v pořádku!……..I později, když jsi byl starší….byl jsi takové velmi pohodové a spokojené děťátko.“  Začínali jsme se blížit k jednomu roku jeho života a já jsem čím dál tím víc plakala. „A potom, když jsi měl rok……To jsem….. to jsem odešla……miláčku, já se ti strašně omlouvám! Moc se ti omlouvám, že jsem s tebou nedokázala zůstat doma! Moc se omlouvám, že když jsi měl rok, odešla jsem od tebe, začala jsem chodit 2x až 3x týdně do práce a hlídali tě cizí lidé……Je mi to tak strašně líto!“ Když jsem tohle říkala, už jsem přes slzy neviděla. Čekala jsem, že tím syna rozpláču a rozlítostním ještě víc. Ale stalo se něco, co jsem nečekala.

Ve chvíli kdy jsem dořekla svoji omluvu, syn se začal smát…..začal se smát na plné kolo….smál se a smál a zářil jako sluníčko. A já jsem pochopila! To bylo přesně to, co potřeboval slyšet. Jeho prstík – ukazováček byl nemocný, protože jeho dušička byla podvědomě zraněná, zraněná, protože ho maminka opustila, když byl ještě tak moc malý. Vím, že jsem to musela udělat, vím, že to bylo důležité pro moji životní cestu, ale také dnes už vím, že jsem se mu za to musela omluvit. Omluvit se mu, že jsem nedokázala v tomto období naplňovat jeho potřeby.

Prstík se do tří dnů uzdravil. Zdeformovaný nehtík upadl a narostl mu nový, zdravý. Vnímám to jako nový začátek naší společné cesty.

Děkuji mým dětem a životu, že mě stále tolik učí.                                                           

Autorka: Kateřina Juřenčáková