Znovuzrozené ženství

Na počátku byla myšlenka. Myšlenka, která by mohla zůstat myšlenkou, kdyby v ní nebyla obsažena touha. Byla to touha ženy, která už přivedla na svět dvě děti, ale která toužila přivést na svět své třetí dítě, jestli někdy přijde, v klidném, posvátném, nikým a ničím nerušeném prostředí.

Ta myšlenka přišla ruku v ruce s pocitem volající duše, která už neměla čas déle čekat a potřebovala co nejdříve přijít na svět. A tím vlastně začaly první porodní bolesti. Prát se s egem, které potřebuje růst a živit dobře vypadající kariéru, nebylo lehké. Odejít na mateřskou po tom, co jsem byla oficiálně povýšena jak pozičně tak finančně, to udělá jen blázen. Díky Bohu, volání mého dítěte bylo nepřeslechnutelné a tak jsme se spolu domluvili, že může přijít hned, jakmile si po x letech zajdu na gynekologii, ověřit si, že je vše v pořádku a nechám si vytrhnout bolavý zub moudrosti.

Vše bylo v březnu hotovo. Mohla jsem se v klidu odevzdat nádhernému milování s mým mužem a toužebnému očekávání našeho nového dítě. Ale tady vyhrálo ego, nemohlo zůstat pozadu. Nenašla jsem tu sílu k rozhodnutí říci mému muži: „Teď“. Jediné co jsem dokázala, bylo, říci mému dítěti, že vše na čem jsme se domluvili, je uděláno a jestli tedy chce opravdu přijít, ať přijde. Doufala jsem při tom, že se tak nestane, nebo stane, ale třeba za půl roku, rok. Ale náš brouček opravdu spěchal! A tak 20.4. okolo 7:00 hod. ráno jsem cítila, že k nám přišel nový člen naší rodiny. Nikdy na ten pocit nezapomenu.

Ještě asi měsíc jsem bojovala s démony negativních myšlenek, ale když jsem uslyšela tlukot srdce toho krásného rostoucího tvorečka, byly najednou všechny obavy pryč. A jak už to bývá, když něco odejde, něco jiného zase přijde, začala se mi opět v mysli objevovat myšlenka na vysněný porod – porod, který dle mých niterních tužeb mohl být uskutečněn jedině v domácím prostředí. Snažila jsem se tuto myšlenku zahnat, jak jsem mohla. Pečlivě jsem si vybírala porodnici a každou myšlenku na porod doma, jsem zaháněla asi stovkou těžkostí, které by mě čekaly, kdybych se pro tuto možnost rozhodla. Ani nevím, jak se to vlastně stalo. Byla jsem asi v půli těhotenství, možná i víc, když jsem jednou večer seděla sama v ložnici a brouzdala na internetu. Nevím, jak jsem se k tomu videu dostala, ale najednou tam bylo, video s Lucií S.G., která rodila doma. A byl to zásah, přesně do černého. Obě části jsem sledovala a téměř neviděla na obrazovku, jak mi tekly slzy. Bylo rozhodnuto, konec hledání nejlepší porodnice, zůstanu, pokud Bůh dá, doma.

S tímto rozhodnutím, jako by se těch sto těžkostí, najednou rozpadlo. Nebyly. Vše šlo tak jednoduše a hladce. Potkávala jsem správné lidi ve správnou chvíli, četla ty správné knížky, řešila vše ve správný čas. Našla jsem si podporující porodní asistentku i chápající dětskou doktorku a 10.1. jsem byla připravená.  Připravená protančit, prozpívat a co nejkrásněji prožít zrození mého dítěte.

Den D začal ve 3.30 ráno, kdy jsem otevřela oči a uvědomila si, že to co jsem cítila, nebylo tvrdnutí  bříška, jako předchozích pár týdnů, ale první doopravdová kontrakce. V tu chvíli už jsem nemohla spát, vzpomněla jsem si, že s první dcerou to začalo ve stejnou dobu a do oběda byla na světě. Vstala jsem a rovnou zamířila na toaletu, protože právě začal samovolný proces čištění a mě bylo jasné, že je to tady. Abych nikoho nevzbudila, šla jsem do obýváku, zapálila si svíčky, vonné tyčinky, uvařila čaj a pustila moji oblíbenou hudbu. Úplněk mi svítil přímo do okna, bylo mi nádherně, tančila jsem, zpívala, smála se a plakala, připadala jsem si tak neskutečně svobodná a šťastná. Kontrakce jsem měla asi 4 za hodinu. V 6 ráno jsem sfoukla svíčky, vypnula hudbu, napsala mamince zprávu, ať balí kufry (přesvědčená, že to do porodu z Moravy nestihne, ale že snad přijede co nejdříve) a šla jsem připravovat dětem snídani.  Chtěla jsem, aby manžel neměl žádné podezření a v klidu odvezl děti a šel do práce. Potřebovala jsem být sama a vše si prožít. V 7:30 jsem rodince zamávala, přišla další silnější kontrakce, která mě donutila jít opět na toaletu (odešla mi hlenová zátka – příprava k porodu). Uklidila jsem kuchyň a udělala pár domácích nezbytností a připravená začít rodit, jsem si uvědomila……… že kontrakce jsou pryč! Úplně přestaly! První myšlenka, která mě v tu chvíli proletěla hlavou, byla – miminko čeká, až se všichni vrátí! Nevěřícně jsem se naložila do teplé vany, doufajíce, že se tím kontrakce zase spustí, ale nic se nedělo. Příjemně unavená z probdělé noci a teplé vány jsem se zachumlala do peřin a blaženě usnula. Kolem 11 mě opět probudily další stahy, bylo mi jasné, že do oběda, jako s předchozími dětmi, to už nestihnu.

Připravila jsem si lehký oběd, trochu uklízela, chystala si věci k porodu, chodila z místnosti do místnosti a pozorovala venkovní slunečné, ale ledové počasí a nakonec jsem skončila u televize. Abych věděla, že nemám být úplně v klidu, na to mě každou hodinu upozornila jedna kontrakce, docela málo k porodu.  V 16:00 mi bylo jasné, že moje myšlenka, že miminko čeká, až všichni přijedou, byla správná. Věděla jsem, že všichni (včetně mojí mamky) přijedou v 18:00. Protože stahy mírně zesílily, přesídlila jsem se do ložnice, zapálila svíčky, pustila hudbu, tančila, zpívala, houpala se na balonu a bylo mi opět moc krásně. V 18:00 se rozletěly vstupní dveře a za velkého volání:“ Mami jsme doma a vezeme babičku“, se vrátila celá rodinka. Bříško každého přivítalo silnější kontrakcí a mě bylo jasné, že teď teprve začínáme.

Do 19:00 jsem byla schopná všechny přivítat, prohodit pár vět s maminkou, pomazlit děti, manžela, ale pak už začaly kontrakce sílit a já jsem se opět odebrala do ložnice k mému svíčkovému a tanečnímu mejdanu. Manžel přišel za mnou, a přestože byl velmi milý, pokoušel se mi namasírovat záda, ujistila jsem ho, že potřebuji být sama, že když se nemůžu soustředit, víc to bolí. Pochopil a nechal mě samotnou.  Za půl hodiny, už byly kontrakce natolik silné, že jsem se rozhodla přemístit do vany. Putovaly se mnou i svíčky a hodiny. Vana byla velmi příjemná a kontrakce velmi rychle sílily. Prodýchávání už mi nepomáhalo, začala jsem tedy po vzoru Lucie G. kontrakce prozpívávat. Měla jsem připravenou takovou zpívanou modlitbu:  Veni Creator Spiritus (Přijď duchu stvořiteli). Myslela jsem si, že bude stačit si jen tiše broukat, ale to jsem se hodně spletla. Za chvíli už jsem volala manžela, aby se nelekal, že to co provozuji je zpěv! Vysvětlila jsem mu v rychlosti, co zpívám a že mi to velmi pomáhá odvádět z těla ten velký tlak, který v sobě mám (po porodu mi manžel řekl, že se mu to zpívání líbilo. Ještě chvíli u mého muže zůstanu, protože jeho pomoc, přístup, odvaha a důvěra ve mně byla obrovská. Přicházel tiše jen ve chvílích, kdy jsem nezpívala (věděl, že zrovna odpočívám mezi kontrakcemi) a plnil rychle všechna má přání. Že to pro něj muselo být náročné, jsem věděla, přesto působil klidně a maximálně mě podporoval.

V jednu chvíli byla kontrakce tak silná, že jsem manžela poprosila, aby hned zavolal porodní asistence, že už určitě rodíme. Bylo po osmé, od té chvíle už čas utíkal velmi rychle. Při sebevyšetření, jsem ucítila uvnitř hlavičku, i manžel vzal odvahu a zkusil na ni šáhnout, velmi mě to zjištění povzbudilo, věděla jsem, že už bude miminko brzy na světě. Pak přišly další silné stahy, zkoušela jsem už tlačit, ale nic se nedělo, musela jsem intuitivně změnit polohu do kleku a další kontrakci jsem se propadla někde hluboko do svého těla.  Viděla jsem, jak hlavička uvnitř postupuje, další mohutný tlak, nesmírná síla až k roztrhání (ale bolest už jsem necítila) a šup……..hlavička, byla venku. Musím říct, že toto byl nejkrásnější a nejsilnější moment. Zrovna vešel manžel a ptal se, jestli je všechno v pořádku, v šeru si ničeho nevšiml. S obrovskou radostí jsem mu oznámila, že je hlavička venku, hladili jsme ji, cítili vlásky ouško a pohyb, jak hlavička a tělíčko rotuje, aby se mohlo správně narodit. Několikrát jsem si musela říct:“ klid, netlač, dej tomu čas“, byl to úžasný pocit, bylo to neuvěřitelné. Pak přišel další tlak a vyklouzla ramínka a poslední zatlačení……miminko se na nás dívalo pod vodou. Byla to nádhera, chtěla jsem ho pod vodou ještě chvilku nechat, ale otvíralo pusinku jako malý kapřík, tak jsem se trochu bála, aby se nenapil a položila jsem si ho na rameno. Bylo ticho, miminko se hýbalo, ale neplakalo, chvilka očekávání…..a nádech a kratičký pláč, který přivolal babičku a děti, to byla radost! Obrovská! Byla to nádhera. Miminko odpočívalo, klidné a spokojené na mém rameni a slzy radosti, jako hrachy se hrnuly z našich očí. Jen brácha (5let) dokázal svou radost prožít hlasitěji. Na jediné co jsme v tu chvíli zapomněli, byla porodní asistentka, čekající před zamčenými dveřmi našeho domu.

I příchod porodní asistentky, byl jako naplánovaný. O porodu jako takovém jsem toho věděla poměrně hodně, ale o porodu placenty jsem tolik informací neměla a myslím, že by mě některé momenty překvapily. Byla jsem ráda, že si můžu užít miminko a je o mě úžasně postaráno. Placenta se nám narodila asi za půl hodiny. Uložili jsme ji v mrazáku, abychom ji na jaro mohli zakopat, pod nově zasazený strom. Nechali jsme dotepat pupeční šňůru a hrdý tatínek ji přestřihnul. Na chviličku jsem dala miminko do rukou tatínkovi, abych se mohla osprchovat a obléct. Pak už jsme se s miminkem zachumlali do peřiny, bylo to úžasné. Uvědomila jsem si, že celý den se odehrával v režii vyšší moci, že kdybych do toho chtěla já nebo kdokoliv jiný zasáhnout, mohlo se to jedině pokazit. Bylo to prostě dokonalé.

Tehdy jsem pochopila, že když se člověk zbaví strachu a otěží systému, může zažít něco velkého.         A tato myšlenka mě dále provází mým životem.

Jak to ale bývá, pocit euforie vystřídala každodennost. Takže návrat do pracovního procesu, i když z domova, mi přišel jako super nápad. To jsem ale netušila, co mě čeká. Na začátku vše fungovalo, ale čím déle jsem pracovala, tím se mi dařilo méně a méně. Nakonec to došlo tak daleko, že ať jsem udělala cokoliv, všechno jsem pokazila. Skončilo to odvoláním mé osoby z projektů a pořádnou ostudou. Den jsem trávila na záchodě, brečela jsem a bylo mi fakt zle. Jediné co mě v těch dnech uklidňovalo, byla věta, kterou jsem si pořád opakovala: „Když ego trpí, duše roste!“

Vzdala jsem se projektů, nechala jsem si jen malou administrativní výpomoc, asi na 4 hod. měsíčně a vrhla jsem se plnou vervou na téma, které mě tak moc zajímalo: přirozené porody.

Úžasné bylo, jak jsem se srze toto téma, začala dostávat i k dalším tématům, které mě kupodivu začaly velmi zajímat: lékařská péče, očkování, ženské kruhy, menstruace, sebepřijetí, ekologická domácnost, výchova a vzdělávání dětí. Hltala jsem informace plnými doušky a kupodivu se mi zarývaly hluboko do paměti. Nedaly mi spát, dokud jsem nezačala s nimi pracovat.

Odmítla jsem zbytečná vyšetření Jáchyma, začala se zajímat o očkování, pochopila jsem význam a cykličnost menstruace, pořídila jsem si menstruační kalíšek, látkové vložky, oděv, který jsem nosila v období menstruace, meditační/menstruační hůl, určenou k modlitbám, měsíční kámen. Začala jsem se učit mít opět ráda své změněné tělo, masírovala jsem se vonným olejem, začala jsem více nosit sukně, chodila jsem v lese bosá, vyměnila jsem všechny prostředky v domácnosti za ekologické, zkoušela otevřeněji přistupovat k dětem, sledovat, jak se cítí ve škole a školce a reagovat na situace např. tím, že jsem syna dala do lesní školky. Začala jsem více používat látkové pleny. Spojila jsem se s organizací, která se zabývala přirozeným porodem a začala jsem, skrze tuto organizaci, pořádat pro ženy semináře, na téma přirozených porodů. Byl to kus práce a čas velkých změn, který ale ještě neměl skončit. Přišel totiž čas, kdy jsem si začala uvědomovat, že milování, které s mým mužem prožívám, přestože bych ho do té doby označila za to nejkrásnější, není, tak nějak v souladu s mým cítěním.

Je těžké vysvětlit partnerovi něco, když ani nevím, co mu vlastně vysvětlit chci. O to těžší je to v oblasti sexuality, která je obecně brána jako velké tabu. Naštěstí mám velmi vnímavého muže a máme se moc rádi. Když jsem se začala učit prožívat milování dle svých pocitů a intuice, začala jsem se více spojovat s vesmírem. Bylo to velmi zvláštní, ale po milování přicházely chvíle, kdy jsem měla možnost komunikovat s absolutnem. Mohla jsem se na cokoliv ptát a dostávala jsem odpovědi. A jednou, kolem poledne jsem zažila neuvěřitelnou transformaci. Od rána jsem se cítila mizerně, všechno bylo tak těžké. Měla jsem tolik práce, bylo před Vánocemi a bylo tak těžké dělat cokoliv. Uspala jsem syna, dala si sprchu a chtěla začít uklízet. Nešlo to! Nahlas jsem si říkala: “Co to má znamenat? Co po mě chceš?“ Poslechla jsem svou intuici, lehla jsem si a nedělala nic. Ještě jsem nahlas posměšně prohodila: „Tak to by mě zajímalo, co se bude dít?“ Za chvíli jsem se to dozvěděla. Dostala jsem se do neuvěřitelného transu, měla jsem možnost jakoby vystoupit ze svého těla a létat. Mohla jsem se na cokoliv ptát……bylo to velmi silné, ale přitom nic nepřirozeného, vlastně úplně normální. Asi po 2 hodinách jsem se začala probírat. Bylo to zvláštní, jako bych se znovu snažila nasoukat do vlastního těla, svědil mě nos, nemohla jsem se poškrábat, nefungovaly mi ruce. Když jsem se konečně zvedla, uvědomila jsem si, že jsem se znovu narodila. Hodně jsem pak nad tím přemýšlela, šáhla jsem do knihovny pro knížku, kterou jsem neměla přečtenou, protože se mi zdála příliš složitá. A tam najednou byl můj proces transformace krásně popsán. Uvědomila jsem si, že ten proces začal při třetím porodu. Kdy jsem se konečně postavila na své nohy a dospěla, protože jsem dokázala vzít na sebe zodpovědnost. A to, co jsem prožila, bylo nové zrození do dalšího duchovního období.

 Učím se v tom chodit, občas tápu, ale moc mě to baví. Velmi mi pomáhají věty: vše má svůj čas. Jsem taková, jaká jsem.

Další dny tato transformace pokračovala. Stala se další zvláštní věc. Je těžké najít slova, ale pokusím se. Měli jsme s manželem opět výměnu názorů ohledně milování. Nic zásadního, ale manžel byl velmi uražen. Já jsem měla však velkou potřebu, aby se na mě napojil, aby se na mě podíval a začala jsem ho lechtat. Hra pokračovala, bylo to celé velmi pomalé, zvláštní, tiché. Najednou jsem začala mít zvláštní vize, jakoby má pochva byla úrodný lán obilí, byla jsem velmi napojená na zemi. Najednou jsem byla v lese a objevila se přede mnou krásná bytost. Matka Země, celá zářící. Řekla, že vládne celé Zemi. Dala mi požehnání a světlo. Byla jsem jako nevěsta oblečená v bílých šatech a spojovala jsem se se zemí skrze menstruaci. Kolem mě bylo v kruhu velké množství bíle zářících žen. Nakonec jsem dostala zářící prsten a bylo mi řečeno, že můj proces transformace v ženu, byl dokonán. Pak přišel orgasmus, ale to před tím bylo mnohem silnější a krásnější. Možná bych mohla použít slovo duchovní orgasmus, který netrvá pár vteřin, ale celé hodiny.

Pochopila jsem, že cesta, která začala prožitým, krásným porodem, vyvrcholila o rok později, v absolutním přijetí sebe sama, přijetím sebe jako ženy. Ani toto není konec cesty, je to začátek. Začátek dobrodružství, které mě nesmírně baví: je to cesta mého života.

Kateřina  Juřenčáková